Slovensko - Vysoké Tatry 2005

 

So 18.6.2005 Praha (ČR) – Vysoké Tatry (Slovensko)

Vyjíždíme v 01:00 hod. z Prahy směr Brno, Olomouc, Bílá Bumbálka/Makov, Žilina, Liptovský Mikuláš, Horný Smokovec. U Shellky na dálnici tankujeme V-Power. Pak již cesta rychle ubíhá, protože noční provoz na dálnici je minimální a objížděk a výluk je jen pár. Kolem Uherského Hradiště trochu bloudíme, ale rychle nacházíme správnou cestu a přejíždíme na Slovensko. Začíná pršet. Za pochmurného počasí, mlha a déšť, odbočujeme za  Liptovským Hrádkom na Podbánské, směr Tatry. Tady nás čeká opravdový šok. Kolem celé silnice až do Smokovce jen samé polomy, hromady vytěženého dřeva, spousty strojů, aut a rozježděných rozbahněných cest. Skutečná apokalypsa. Ubytování máme v Hornom Smokovci, penzion Partizán. Odpoledne vyrážíme pěšky do Lomnice. Všude kolem jen samé popadané stromy a vyvrácené kořeny. Je to opravdu smutný pohled. S trochou černého humoru je možné konstatovat, že vše co z tatranské přírody zbylo je borovička, kamzík a bažant (rozuměj jalovcová a pivo 11°a 12°). Večer trávíme s dovezeným červeným vínem (výborný Modrý Portugal) a tak vyhlídka na zítřek vypadá přeci jen více optimisticky. (Ó Pepa)

Ne 19.6.2005 Hrebienok – Sliezsky dom (a zpět)

První, nenáročný výlet. Jen tak na rozdýchání v čerstvém tatranském vzduchu volíme nenáročnou túru po magistrále na Sliezsky dom (panelové monstrum převlečené za horský hotel), odkud bychom podle plánu měli ještě obejít Velické pleso a kolem vodopádu vyšplhat nahoru na Květnici. Plán to je sice moc pěkný, ale musím přiznat, nevím jak ostatním, mě utíká dech už u lanovky na Hrebienku a popadnout se mi ho daří až u Sliezského domu. Navíc odkudsi najednou přichází hrozná zima a vítr, a že teď jako bude ošklivo…No dobrá, sníme tedy v teple restaurace teplou polévku a ve větrovkách ještě oběhneme Velické pleso. V drsných podmínkách vysokých hor je někdy nutné podle počasí prostě přehodnotit plán : ) Nebo že bychom v teple kancelářských židlí změkli? Každopádně jsme zvolili dnešní den za lehce tréninkový a tak si jen tak si užíváme pohody prvního dne osvobozeného od procesu (myslím tedy dovolené)…

Jinak musím dodat že pohled shora na odlesněný pás, který se táhne přes celé Tatry, je opravdu hotová apokalypsa. Polomy se sem tam čnícími pahýly horám opravdu vůbec nesluší, je to jako kdyby se medvěd oholil a nechal si jen knírek. Tu krajinu miluji a ona už nikdy nebude jako dřív. Život je neustálá změna, se kterou se pořád musíme smiřovat… Já ale nejsem ten pravej kdo by dokázal psát o smutných věcech. (Ó Inka)

Po 20.6.2005 Štrbské pleso – Popradské pleso – symbolický cintorín

První odpočinkový den. Pseudotramvají vyrážíme na Štrbské pleso, odkud pokračujeme na pleso Popradské. Po cestě nakupujeme na podporu tatranských lesů různé dřevěné suvenýry, stánkař obdivuje taťku (můj taťka = PES = PEpa Špác – výborná zkratka, můj taťka je prostě „Pes“), no a obdivuje ho jak vypadá mladě a že už má tak velkou dcerku (mě). Pes (čili taťka) mi kupuje dřevěné korálky a je instruován, že mi natolik sluší, že se brzo vdám. Taťka je prostě sportovec, je v kondici a taky je pořád duchem mladej. Upřímný lidi to asi prostě vycítí. Na Popradské pleso si vyběhneme pro osvěžující pivečko a krásné posezení na sluníčku (a hlavně pivečko….mám od pátku zánět zubů, beru tedy antibiotika, tedy žádné pivečko (smůlička)) Piji Coca Colu a tiše závidím. U rozcestí na Rysy je přístřešek, kde je narovnáno několik věcí, které jsou potřeba dopravit na chatu pod Rysmi, uhlí, nějaké traverzy, velké sklenice se zelím, atp. Také dvě dřevěné konstrukce s nákladem, kde je cedule „30 kg – jen pro náročné – čaj a velký rum“ Zítra si sednu do té konstrukce a za dva čaje a dva velké rumy se nechám vynést nahoru : ) Spolek hýžďových mozolů z kancelářských židlí o mě pak napíše článek ve svém měsíčníku. Z ostatních zážitků a myšlenek musím ještě vyzdvihnout kotě „Rysa tupovida“, když už je řeč o těch rysech, jak se s kočkám vlastní úlisnou přítulností pokouší vetřít do naší přízně, a do našeho batohu, kde tiše odpočívá řízek, koláče a čokoláda. Popradské pleso je krásné, tiché a romantické místo, našli zde klid také duše horolezců a milovníků Tater, kteří zde nešťastně zahynuli a mají zde (na symbolickém cintoríně) svůj pomníček. A zase se nám prolínají veselé a smutné věci… Cintorín zanecháváme za sebou, i stěnu se dvěma horolezci (prolínající se kontrast života a smrti, úspěchu a porážky, štěstí a neštěstí, jednoduchosti a komplikovanosti, důležitosti a malichernosti, lásky i nenávisti k horám – na každého to působí asi jinak, já třeba, když jsem tady v Tatrách, o všem moc přemýšlím a rovnám si různé myšlenky) a nastupujeme do električky (pseudotramvaje) a naplněni energií a mentální stravou jedeme na vepřové s hranolkama.  (Ó Inka)

Út 21.6.2005 Biela voda  – chata při Zelenom plese – Jahňací štít (a zpět)

Druhý, náročný výlet. Dnes je v plánu náročná túra. Svítí sluníčko, mouchy koušou a já mám pocit už při cestě k Zelenému plesu, že vypustím duši. Krizi se mi ale daří překonat. Při Zelenom plese v rychlosti zaháníme žízeň a vrháme se vstříc více než dvouhodinovému strmému stoupání – je zde totiž nějaká zvláštní škola na školním výletě, chata se třese v záchvěvech decibelů od řvoucích dětí, kamzíci i svišti si urychleně aplikují polyuretanové protihlukové špunty do uší (mají je v turistických oblastech v povinné výbavě), pouze my žádné nemáme, opět smůlička. Prudce vystoupáme asi 300 metrů nad chatu a otevře se před námi dolinka s malým mělkým plesem. I to míjíme a stoupáme vzhůru. Po chvíli je tady ještě jedna dolinka, s ještě menším plesem, tentokrát jasně modré barvy. Dál už se musí pokračovat pouze po sněhu. Pro lepší stabilitu vyndáváme teleskopické hůlky a zapomínáme se mazat krémem (později budu mít spálená lýtka – au). Sněhovým polem stoupá cesta poměrně rychle vzhůru až ke strmé skále, na které jsou studené řetězy. Šplháme po nich až do sedla a drobné kamínky se nám drolí pod nohama. V sedle se nám ale otvírá pohled na druhou stranu hory – nádhera. Přehoupneme se na druhou stranu a lehce pod hřebenem stoupáme posledních 150 výškových metrů k vrcholu. Překonáváme nashromážděnou únavu a silou vůle stoupáme a olizujeme si rozpraskané rty. Vrchol je již na dosah a několikrát nám jakoby „uniká mezi prsty“. My se ale nevzdáme a tak najednou stojíme na vrcholku, je vidět do všech světových stran a výš už stoupat není kam. Jsme na místě. Zbytek dojmů je dost citová záležitost (moje, osobní), takže si ji nechám pro sebe, ono se to stejně slovy vyjadřuje jen těžko. Tady nahoře je skutečně nepopsatelně krásně, takže doporučuji si tichounce prohlédnout dnešní fotky a jak se říká, „kdo nevěří, ať tam (sem) běží!“  (Ó Inka)

Cyklotrasa

Na chatu při Zelenom plese vede také značená cykloturistická trasa. Vede po žluté značce a svým charakterem je více turistická než cyklistická. Chodník je skutečně hodně kamenitý a sjízdných úseků je minimum. Přesto i zde se objeví kolo. Již v loňském roce jsem u plesa potkal skupinu čtyř cyklistů, jednoho dokonce na neodpruženém trackingovém kole. Také letos jsme cestou dolů potkali dva odvážlivce. Jak mi v rozhovoru potvrdili, opravdu většinu cesty kolo jen tlačí. I tak může vypadat cyklistika v Tatrách. (Ó Pepa)

St 22.6.2005 Aqua City Porad

Druhý odpočinkový den. Druhý odpočinkový den – po včerejší náročné túře jsme se vypravili do popradského Aqua City trochu si vyhřát unavené svaly v termálním bazénku. Zjistila jsem, že nemám z domova s sebou zabalené plavky, takže se bohužel vyplnila hrůzná představa mého tatínka – nevyhnuli jsme se návštěvě místní nákupní zóny. Po náročné túře po krámech (nachodili jsme snad víc než včera) jsme si dopřáli zasloužený oběd v místním restaurantu, brynzové pirohy se slaninkou a kyselou smetanou. Ti odvážnější zapíjeli pivem. Venku se ochladilo a začalo trošku pršet, tedy nastal čas rychle vyhledat tu vířivku.

V aquaparku se dá zakoupit asi šest různých režimů pro různé vstupy do bazénů, takže ve společnosti žen zabere koupě vhodných vstupenek klidně i půl hodiny. Muži zpravidla čekají u pokladny a ťukají si na čelo… Cesta do vytoužených bublinek je ale ještě daleká. Každý obdrží u vstupu hodinky, navenek úplně obyčejné, levné provedení, chybí ručičky a číselník, ale to je jen jakési maskování, uvnitř je ukryt osobní identifikační čip, kterým je třeba se neustále někde identifikovat (James Bond by jen tiše záviděl). Cesta pokračuje skrz žluté kabinky, kde si beru na sebe své krásné nové modré plavky : ) Po opakovaném neoprávněném vstupu neodbytných mužů mi dochází, že dveře kabinky lze po obou stranách uzavřít pootočením tyče na pověšení ramínka o 90° doleva. Na tohle by byl Bond jistě připraven. V plavkách pokračujeme dále ke skříňkám, které se uzamknou přiložením hodinek na klíč, který se sám pootočí a tím zámek zapadne. Tím je zaručena našim tričkům a kalhotám absolutní bezpečnost. Nyní musíme splnit naše poslání – DOSTAT SE KONEČNĚ DO BAZÉNU, Úkol vysoké náročnosti, skoro jako vystřižen z  „Mission Impossible“, neboť síť šaten a chodbiček je velmi spletitá. Jeden ze zkušenějších agentů nám radí, že dobu na splnění úkolu a opuštění objektu zjistíme přiložením hodinek ke speciálnímu barevnému čtecímu terminálu, zkoušíme to, a ono to funguje…Disk se zničí za 5 sekund…

Nebudu vás déle napínat, po vstupní identifikaci jsme se konečně usadili v teplém bazénu a oddávali se bublinkové koupeli a vodním masážím. Několik bazénů různých teplot (nejteplejší měl 38°C), větší, menší, dětský, plavecký, pro lenochy, atp. Jako bonus ještě superrychlý tobogán (u těžších jedinců je třeba tento zařadit do kategorie extrémních sportů, neboť vlivem setrvačnosti a gravitačního zrychlení jsou schopni využívat i horní část tubusu) a cocktailový bar (suché martini, protřepat, nemíchat). Každý z nás si užil koupelí v maximální možné míře, na závěr jsme se ještě posilnili česnečkou v místním bufetu a naposledy ohřáli v nejteplejším bazénku. Na převlečení a opuštění areálu nám zbyly 3 minuty, stihli jsme to na poslední chvíli. Výstupní turniket nenávratně spolkl bezručičkové hodinky a my se vydali k autu. (Ó Inka)

Čt 23.6.2005 Belanská jeskyně – Žiarská dolina

Další odpočinkový den. Návštěvu jeskyně opravdu doporučuji. Absolvujete 886 schodů při stílé teplotě 5°C, ale určitě to stojí zato. I fotografovat se uvnitř může, takže snad se také nějaké foto povedlo. Pak ještě zajíždíme na východ Tater do Žiarské doliny. Ze Žiaru, z malé dědiny a z pár původních dřevěných obydlí, pomalu vyrůstá lyžařské centrum. Bylo zde postaveno mnoho nových penzionů. Většina jich je dřevěných, trochu ve stylu rakouských. Také je tu jeden dřevěný medvěd a jak se můžeme dozvědět z turisctikého průvodce: „Medveď vo vzpriamenej polohe na zadných nohách intenzivně vetrí a načúva“. V jednom z penzionů, Goralska kerčma, se zastavujeme na obědě. Pokračujeme prohlídkou lyžařského areálu v Bachledově dolině. Cestou zpět se ještě zastavujeme v Lomnici, kde jsme vyzkoušeli novou atrakci, horskou dráhu. Pak již jen pár smutných a jeden veselejší pohled z okolí penzionu Partizán v Hornom Smokovci, kde jsme ubytováni. (Ó Pepa)

Pá 24.6.2005 Hrebienok – Teryho chata – Zbojnická chata - Hrebienok

Původně plánovaný výlet na Teryho chatu a zpět se změnil na první okružní výlet s přechodem horského hřebenu. Z Hrebienku vyrážíme po magistrále na Zamkovského chatu. Protože je zde příliž mnoho turistů, pokračujeme bez zastávky  Malou studenou dolinou přes sněhové pole, kolem vodopádu, vzhůru serpentynami po kamenech až na Teryho chatu. Zde si dáváme česnekovou polévku a něco k pití. Kupujeme a razítkujeme pár pohledů, které pošleme domů.  Protože je teprve 13:00 hodin a nádherný slunečný den, rozhodujeme se pokračovat dále přes Priečne sedlo. Strmě  stoupáme vzhůru sněhovým polem až ke skále, kde nastupujeme do stěny a po řetězech vystoupáme až do sedla. Krásná cesta s nádhernými výhledy. Ze sedla sestupujeme opět po sněhovém poli do Velké studené doliny. Všude kolem je spousta sněhu, dokonce se zde ještě i lyžuje. Dále pokračujeme střídavě po sněhu a kameném chodníku až na Zbojnickou chatu. Zde občerstvení opět polévka, káva a výborný, na chatě upečený jablkový koláč. Prohlížíme si kroniku o obnově chaty poté co v roce 1998 vyhořela, Inka zapisuje do návštévní knihy. Po chodníku kolem ples a potoka sestupujeme dolinou. Cestou ještě zastavujeme na krátké posezení u plesa a přípitek na vydařenou tůru. V klidném tempu dorážíme na Hrebienok. Přicházíme však 10 minut po odjezdu poslení lanovky (mylně jsme se domnívali, že jezdí do 9 hodin, ale je to jen do 19 hodin). Po silnici scházíme dolů do Smokovce kolem polomů a nedávné spouště, jejíž následky tu jsou patrné skutečně na každém kroku. Nic nám však již nemůže zkazit dnešní nádherné zážitky.

Týden utekl jako voda a zítra odjíždíme zpět do Prahy. Takže … snad za rok opět v Tatrách. (Ó Pepa)